Sovětská armáda odešla z Litoměřic na přelomu listopadu a prosince 1945. Ve městě zatím vládlo administrativní provizorium představované Okresní správní komisí, která vzešla z jednání Revolučního národního výboru a stran tzv. Národní fronty (platily totiž závěry Košického vládního programu). V OSK byly paritně zastoupeny povolené politické strany (KSČ, sociální demokracie, lidovci a národní socialisté). Tento stav trval až do parlamentních voleb 26.5.1946. Těch se zúčastnilo ve městě 6621 voličů a vítězství si jednoznačně připsali komunisté – 51%. Vzniká Místní národní výbor s převahou komunistů.

  Velkým problémem byl chaos posledních dní okupace. Od 7.5. odcházejí wehrmacht, jednotky SS, gestapo. Přicházejí Rusové i čeští vojáci. 8.5. se otvírají brány táborů – Richardu, Malé pevnosti, ghetta Terezín. Město je zaplaveno až 80 000 hladových a nemocných. Vypuká epidemie tyfu a úplavice. Ve městě je nastolen mimořádný režim. I v něm se však najdou tací, kteří rabují a vykrádají opuštěné domy (tzv. zlatokopové). Vše se daří zvládnout. Vězni jsou postupně transportováni, hlavně do Polska a SSSR.

  Největším problémem města je však odsun Němců. Otázkou vůbec je, kolik jich tehdy ve městě bylo, protože čísla z válečné doby nejsou. Minimální počet však zní 15 000.

  Podle dekretů prezidenta E. Beneše byli nejprve rozlišováni Němci tzv. spolehliví (rozuměj antifašisté) a nespolehliví (všichni ostatní, tj. absolutní většina). Ti na základě dekretu č.33/1945 Sb. pozbyli občanství. Němci museli žádostí prokazovat svou nevinu před MNV, 310 jich nakonec bylo uznáno za „spolehlivé“. Další dekrety mířily na majetek – č.5/1945 o národní správě nad majetkem Němců, kolaborantů a zrádců, č.12/1945 o konfiskaci zemědělského majetku týchž, č.108/1945 o konfiskaci jiného než zemědělského majetku. Nad konfiskacemi bděl MNV, zabírány byly peníze, drahé kovy, cennosti, byty a jejich vybavení. Nad obchody, živnostmi a podniky Němců byla vyhlašována tzv. národní správa, tj. začal je řídit některý z pověřených Čechů (v červnu 1945 bylo vydáno již 220 takových osvědčení).

  Před odsunem museli všichni „nespolehliví“ Němci nosit bílou pásku na levé paži, nesměli cestovat mimo město, měli zákaz vycházení v době mezi 21⁰⁰-6⁰⁰, měli zákaz vstupu do veřejných místností (hostince, kina ...) i míst (parky, sportoviště ...), nesměli užívat dopravní prostředky (ani vlastní), nesměli poslouchat ani vlastnit rozhlas, byly jim zakázány sňatky s Čechy a měli i nižší příděly potravin. Naopak měli pracovní povinnost, muži mezi 15-55 lety, ženy mezi 16-45.

  Na základě dekretu č.16/1945 o potrestání válečných zločinců, kolaborantů a zrádců byli někteří zatčeni a souzeni (hlavně funkcionáři NSDAP, SS, gestapa). Akce řídily tzv. Revoluční gardy, později SNB. Do konce roku 1945 bylo odsouzeno 33 osob, z toho 4 k smrti. Nejznámější popravení byli velitel Malé pevnosti Jindřich Jockl (25.10.1945 na nádvoří litoměřické věznice) a velitel terezínského ghetta Karl Rahm.

  Samotný odsun probíhal tak (v této chvíli je řeč o tzv. divokém odsunu), že večer bylo oznámen příkaz k odsunu. Druhý den se „odsouvaný“ dostavil ve 4⁰⁰ na sraz s maximálně 25kg zavazadlem, odevzdal klíče od bytu, byly mu odebrány šperky, peníze, často i doklady a pak čekal, za oddělení mužů od žen, na samotný akt odsunu.

  První z řady tzv. divokých odsunů byl vypraven 11.6.1945. Byly prováděny buď pěším přesunem směrem k hranicím se Saskem, do sovětského okupačního pásma, nebo vlakem z horního nádraží (odjížděly cca 3x týdně, vždy s 800-1200 osobami v otevřených vagonech). Do konce srpna 1945 bylo tímto způsobem odtransportováno asi 14 000 Němců. Protože Rusové přestali v Sasku nápor zvládal, byly tyto „horké odsuny“ dočasně přerušeny.

  V srpnu 1945 odsouhlasily v Postupimi vítězné velmoci odsun, ale pod podmínkou humánního provedení. Tzv. organizovaný odsun pak pokračoval od jara 1946 (to v okrese zbývalo ještě 21 000 Němců). To bylo možné vzít i 50kg zavazadlo. Bylo vypraveno 18 vlakových transportů do sovětské zóny a 6 do americké (Američané povolovali 75 kg). Na konci listopadu 1946 byl odsun ukončen.

  Odsun přerval staletí soužití Čechů a Němců v našem městě. Znamenal nedozírné následky pro severní Čechy. Je jednou z nejostudnějších kapitol naší historie.

  Zároveň dochází k opačnému pohybu – dosídlování českým etnikem. Vrací se většina z těch, kdo odešli v roce 1938, a přicházejí i noví, hlavně z vesnic Podřipska a Poohří. Pro srovnání – v červnu 1945 bylo ve městě 2641 Čechů, v listopadu již 8800. Je obnoveno vyučování, ale už jen na českých školách. Vrací se pomník K.H. Máchy, po básníkovi je pojmenováno divadlo. Kino Elektra dostává název Máj. Začíná vycházet český týdeník Litoměřický kraj. V roce 1947 se Litoměřice dočkají i českého biskupa – Štěpána Trochty.

  Po Únoru 1948 je MNV v rukou už pouze komunistů a sociálních demokratů. Volby v květnu stvrdily převrat. Začínají politické represe, které míří hlavně proti funkcionářům jiných stran a katolické církvi (Trochta je internován a posléze zatčen, pozatýkáni jsou litoměřičtí dominikáni a kapucíni, uzavřen je bohoslovecký seminář). Litoměřická věznice je jednou z nejobávanějších v zemi. Dochází ke znárodňování (1945 koželužna, 1946 cihelna, 1947 mlýn, 1948 pivovary) a kolektivizaci. Z Litoměřic se stává jedna z nejsilnějších bašt „komunismu“ v zemi.

  Nadějí na vybřednutí z bláta socialismu byl rok 1968. I v Litoměřicích byl obnoven Junák, tvoří se KAN, K 231. Naděje maří intervence 21.8.1968. Začínají prověrky řízené OV KSČ. Výrazem tuhnoucí normalizace je reinstalace sochy J.V. Stalina v areálu Zahrady Čech (bylo něco podobného v jiném českém městě ???). Jen pohřeb kardinála Trochty, tohoto statečného kněze-člověka, v roce 1974 byl světlem v šedi normalizačních let.

  Rok 1989 také předznamenává církevní změna – 27.8. je na biskupský stolec uveden Josef Koukl. Přichází 17.listopad. 20.11. se ke stávce studentů přidávají posluchači bohoslovecké fakulty, ti také organizují první nesmělá shromáždění na Dómském náměstí. Do města přijíždějí studenti pražských škol, ale odezva není zatím velká. Až 23.11. promlouvá, poprvé na centrálním náměstí, asi ke stovce účastníků evangelický farář a signatář Charty Zdeněk Bárta. Ledy strachu byly prolomeny. 27.11. je organizována generální stávka. 9.12. odstraněna Stalinova socha. Ani odpor starých struktur nemohl zabránit cestě k demokracii.

  V oblasti kultury získává město v r. 1950 status památkové rezervace, do níž je postupně včleněno celé historické jádro města. Přesto se Litoměřice nevyhnuly výstavbě nevzhledných sídlišť (Kocanda v 60.letech, v 70. Cihelna, Svornost, v 80. Družba, Zásada a Pokratice). Z výraznějších staveb jmenujme modlitebnu adventistů na Dómském vrchu z 80.let.

  V současnosti jsou Litoměřice 2. nejmenším okresním městem severu Čech, zabírají 18 km², k 3.3.1991 měly 25 719 obyvatel. Jsou sídlem okresních úřadů, okresního soudu, centrem diecéze. Význam města přesahují jistě akce výstavního areálu Zahrada Čech, Galerie výtvarného umění s ojedinělou sbírkou naivních malířů, Státní oblastní archiv, festivaly Máchovy Litoměřice, Litoměřické varhaní léto a Litoměřický kořen.