Revoluční výbuch na jaře 1848 byl v Litoměřicích nadšeně přivítán. Záhy je organizována Národní garda. V převážně poněmčeném městě je velmi živá myšlenka sjednocení Německa (včetně habsburské monarchie). Proto vlaje na „Kalichu“ černo-červeno-zlatá německá zástava. Čeští Němci jednají v srpnu v Teplicích o roztržení Čech podle národnostního principu (tento program budou propagovat až do r. 1918). Doposud klidné soužití Čechů a Němců ve městě však narušeno nebylo, neboť se zde jakékoli radikální projevy nacionalismu neobjevily. V březnu 1849 byla revoluce poražena a naděje na změny se rozplynuly.

  Na město dvou etnik krásně ukazují „básnické oslavy“. Zatímco Němci pořádají velké slavnosti v r. 1859 při příležitosti 100. výročí narození F. Schillera, Češi zase v r. 1860 při vzpomínce 50. výročí narození K.H. Máchy.

  I v 50.-60.letech zůstávají Litoměřice hospodářsky stagnujícím městem. Nemají železniční spojení a nezbavily se doposud venkovského charakteru (r. 1870 bylo ve městě napočítáno 144 koní, 179 krav, 102 kozy, 181 prasat, starosta musel stíhat některé obyvatele za znečišťování ulic hnojem a močůvkou). Zemědělské zázemí města a blízkého okolí umožnilo vznik dvou větších závodů – strojového mlýna bratří Conrathů a druhého pivovaru, tzv. Labskozámeckého (ten však nebyl úspěšným konkurentem měšťanského, neboť František Josef I. při své návštěvě Litoměřic 17.7.1901 pochválil měšťanský slovy „Ihr Bier ist wirklich sehr gut!“). Teprve epidemie tyfu a cholery v r. 1855 se 170 obětmi vedla k hygienickým reformám – budují se chodníky, dláždí se, montují se okapy a zejména vzniká městská kanalizace.

  Obnovení ústavnosti v 60. letech vyvolalo čilý kulturní a společenský život – jak Němci, tak Češi organizují své spolky. Nejznámější německé jsou Hudební a pěvecký spolek, spolek Schiller a městská odbočka tělovýchovného Turneru. Češi pak mají svou Besedu (1862) a Sokola (jeho hostinec i tělocvična byli v Želeticích). Začínají vycházet i místní periodika, nejznámější Leitmeritzer Wochenblatt a Leitmeritzer Zeitung. Z významných osobností by stál za zmínku předseda Schillera Ferdinand Blumentritt, profesor a ředitel litoměřické reálky, specialista na Filipíny, autor řady studií a knih o této exotické zemi. Ten také uvedl v Litoměřicích dr. José Rizala, bojovníka za svobodu Filipín (strávil ve městě týden v květnu 1887), který byl popraven r. 1896 (oba dnes ve městě připomínají pamětní desky).

  Roku 1874 se Litoměřice konečně dočkaly železnice, tzv. severozápadní dráhy (její vstup do města dodnes připomíná tunel „do hradeb“ v blízkosti nádraží Litoměřice – město. Po Labi jezdil od r. 1883 řetězem na dně tažený parník (trať Mělník – Ústí n.L.). Od r. 1872 bylo město osvětleno svítiplynem. Staví se proto městská plynárna. R. 1910 vzniká nový most (Franz Josef Brucke), už bez sochařský výzdoby. To už ale stál od r. 1898 železniční most přes Labe pro trať Teplice-Lovosice-Litoměřice-Česká Lípa. První automobil vjel do města 24.5.1900.

  Město zůstalo centrem školství. Roku 1878 se gymnázium přestěhovalo z Jezuitské ulice do nové budovy v ulici Na Valech. (S tou se počítalo jako s moderním bulvárem a měla se stát reprezentativní třídou „za hradbami“ – proto byla i nejrušnějším staveništěm přelomu století – vznikají zde: nový justiční palác, reprezentativní budova pošty, reálka, gymnázium, německá lidová banka, učitelský ústav, institut hluchoněmých, budova sborového vojenského velitelství atd.) Učitelský ústav a r. 1902 i ústav pro vzdělávání učitelek se stěhují do nové budovy vedle gymnázia. Všechny školy ve městě jsou německé. Česká škola je jediná, a to pouze soukromá (vzniká 1880). Prudký stavební rozvoj na konci 19. století byl vyvolán mimo jiné i myšlenkou, že by se Litoměřice mohly stát hlavním městem samosprávné „německé části Čech“. Vždyť němečtí vysokoškoláci zde dokonce demonstrovali za požadavek, aby obě německé vysoké školy byly z Prahy přeneseny do Litoměřic!

  Předešlé informace jasně svědčí pro německou většinu ve městě. R. 1869 dosáhlo město 10 000 obyvatel, v r. 1910 mělo 15 421 obyvatel, z toho pouze 13,2% bylo Čechů.

  Z dalších stavebních aktivit uveďme alespoň zajímavou novogotickou nárožní budovu v horním rohu náměstí (1869), stavbu 66 metrů vysoké zvonice vedle katedrály (Franz Sander, 1885), vilovou čtvrť pod Mostnou horou vznikající na přelomu století. Za geniální projekt je považována stavba chlapecké obecné a měšťanské školy u městského parku z r. 1906 městského inženýra Adolfa Lobela. Silně je ve městě zastoupena secese, z níž jsou nejzajímavější stavby v dnešní Palachově ulici.

  Probouzí se i sport. Vedle turnerů a sokolů zakládají své oddíly nejdříve veslaři (1883), po nich jachtaři, cyklisté, tenisté, ... V r. 1910 vzniká první litoměřický fotbalový klub.

  Roku 1910 je otevřen první biograf „Elektra“, dodnes sídlí kino ve stejné budově.