V 10. století vzniká český stát. Přemyslovci postupně likviduji odpor konkurenčních knížat a centralizují moc. Budují hradskou soustavu – síť opěrných královských hradů a hradišť na území celého státu. Tak je kolem roku 950 založen i přemyslovský kastelánský hrad v Litoměřicích. Ten můžeme lokalizovat na dnešní Dómský vrch, ačkoli dnes už žádné viditelné stopy po hradu v těchto místech nenalezneme. Uvnitř hradu stál pravděpodobně i nejstarší kostel v Litoměřicích – kostel sv. Jiří, zbořený v r. 1876 (sloužil asi jako oratoř pro panovníka či kastelána, větší bohoslužby se konaly v bazilice sv. Štěpána). Soudí se, že litoměřický hrad zaujímal plochu cca 5 – 6 hektarů, což byla rozloha nedalekého Žatce! Vystavěním hradu začíná vzrůstat význam Litoměřic coby nového centra tzv. litoměřického kraje (kraj byl rozlohou podobný dnešnímu okresu, nepatřila do něj však biskupská Roudnice).

  Na konci 10. st. se Litoměřice poprvé objevují v písemných pramenech – v tzv. břevnovských listinách papeže Jana XV. a knížete Boleslava z r.993. Zde jsou uvedeny jako důležitá celnice na Labi povinovaná odváděním desetiny výnosu z cel břevnovskému klášteru.

  Zajímavé je sledovat, jak přišly Litoměřice ke svému jménu. Většina současných odborníků se kloní k výkladu, že základem pro jméno města bylo jméno osobní znějící Ljutomír (příp. Litomír apod.), což značí asi „velmi prudký, divoký. Stará domněnka, se kterou přichází např. Pavel Stránský v 17. st., o žalostném výkřiku mlynáře „Jestiť mi líto té měřice“ je tedy asi z říše fantazie (viz Příloha k této kapitole).

  V polovině 11.st. došlo k významnému zakladatelskému aktu. Kníže Spytihněv II. založil roku 1057 v kapitulu. Jejím centrem se stává nově postavená bazilika sv.Štěpána, stojící na místě dnešní katedrály. Při ní nepochybně existovala i první škola v Litoměřicích. Pro dějiny českého jazyka má velký význam zakládací listina litoměřické kapituly, neboť na jinak latinsky psané listině najdeme malý dvouvětý přípis z počátku 13.st. – nejstarší české věty! ("Pavel dal jest Ploškovicích zemu Vlach dal jest Dolas zemu Bohu i svatému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučejú a Sedlatú.")

  Ve 12.st. tak v Litoměřicích existuje královský hrad s velkým dvorem, kapitula s velkým dvorem a majetkem a doložen je i třetí velký dvůr – majetek bl. Hroznaty Tepelského (ležel asi jižně od kostela Všech svatých). Každý z těchto „feudálních pánů“ měl v okolí Litoměřic ve vlastnictví několik vsí. Kromě hradu a dvorů existovala na území dnešních Litoměřic řada řemeslnicko-zemědělských osad vytvářejících dohromady poměrně rozsáhlou a koncentrovanou aglomeraci (soudí se asi 20 osad na území o poloměru 1,5 km, je doloženo např. 16 pohřebišť, asi 8 kostelů, odhaduje se asi 2000 obyvatel na konci 12.st.). Doložené jsou např. osady Zásada, Dubina, Rybáře, Újezd.

  Litoměřice tedy od počátku plnily úlohu správního centra kraje, ale i centra obchodního. Poloha na vodní labské cestě i na tzv. chlumecké cestě (obě směřovaly na naše severní hranice a do Saska) učinila z Litoměřic významné obchodní, tržní a celní středisko.

Příloha – Výklad Pavla Stránského o původu názvu města Litoměřic (z jeho knihy O státě českém)

  Litoměřice – mimochodem: daly mi měšťanské právo a značné statky, ale ty mi zase bezprávně vyrvaly po 17 letech, když císař Ferdinand II. z celého království vypuzoval evangelíky, protože jsem před čistším náboženstvím nedal přednost lásce k vlasti a k majetku – jsou lidnaté město na pravém břehu Labe, vystavěné skvěle a na příhodném místě. Ve výkladu původu toho jména se naši lidé různí. Jedni je totiž odvozují od Lidomíra, kterého považují za zakladatele města, druzí od slov lidi mířiti, tj. lidi smiřovati… Ale to nijak, tuším, nevadí tomu, aby se nemohl za správný pokládati výklad třetí, a to tento: Lidomír, vnuk Košťálův, chystaje se k zakládání města a snaže se postarati o výživu dělníků, odměřoval zrní kterémusi mlynáři jeho měřicí, aby je semlel na mouku, ale ta měřice mu při tom vypadla z rukou do Labe dole tekoucího: tu zvolal mlynář žalostivým hlasem: Jestiť mi líto té měřice. Lidomír navázal na tento povzdech mlynářův a rozhodl se podle něho dáti svému městu jméno Litoměřice…

  V Labi, obtékajícím litoměřické pozemky, chytá se v jarních měsících velmi mnoho úhořů a lososů, kteří jsou tu mnohem lepší než jinde, v letních měsících zase velicí jeseteři. V době žní se tu vyrábí mošt, o mnoho lahodnější než jinde, a rovněž vinná polévka z utřené hořčice a odvaru mladého vína. Měšťané v tomto městě, chtějí-li návštěvníky a přátele vlídně pohostiti, nalévají jim obyčejně vína tak štědře a přitom do té míry zapomínají nabízeti jídlo, že si vysloužili pokárání dvojím obecně rozšířeným šlehem. Říká se totiž, že Litoměřičtí dovedou člověka pitím málem udusiti, ale hladem k smrti umořiti, a rovněž, že musí být rád, koho v Žatci nevypískali, v Lounech nezbili a v Litoměřicích neopili.