Po roce opět prvenství v nejprestižnější dějepisné soutěži gymnázií České republiky, tentokrát zásluhou dívčího tria Denisa Brdlíková (8.O), Petra Kuřeová (7.S)
a Maruška Nunhardtová (7.S)

  Ve čtvrtek 26. listopadu 2009 se v aule Západočeské univerzity v Chebu konala tradiční dějepisná soutěž studentů gymnázií České republiky. Letos již její 18.ročník. Soutěž byla jako vždy skvěle manažersky připravená díky Mgr. Miroslavu Stulákovi z chebského gymnázia. Zúčastnilo se jí 60 družstev ze všech regionů. Záštitu nad soutěží převzali předsedové vlád ČR a SR, předseda PSP ČR a další osobnosti. Mezi sponzory soutěže, jejíž rozpočet, převážně určený na ceny a servis pro účastníky, činí přes milion korun, najedeme takové giganty jako ČEZ, ale i desítky měst, poslanců a senátorů.

  V loňském roce se nám při naší desáté účasti poprvé podařilo zvítězit (v roce 2008 tvořili náš tým Tomáš Diviák, Marta Vančurová a Martina Vodáková), proto jsme v letošním ročníku měli právo nasadit do soutěže hned dvě družstva. První tvořili Tomáš Diviák (4.B) a Martina Vodáková (4.B), obhájci loňského prvenství, které doplnil jejich spolužák Lukáš Bystrianský. Po nepříliš šťastném začátku se tomuto družstvu podařilo díky skvělém finiši vybojovat výborné 4. místo. O to překvapivější byl fakt, že od 1. kola (klání probíhá celkově ve čtyřech kolech) bylo v čele soutěže naše druhé družstvo – Denisa Brdlíková (8.O), Petra Kuřeová (7.S), Maruška Nunhardtová (7.S). Svůj vynikající výkon naše dívky korunovaly vítězstvím v celé soutěži a vysloužily si po právu slova obdivu renomovaných českých historiků (prof. Petr Čornej, DrSc., prof. Jan Bl. Láška...).

  Jako odměnu si naše vítězné družstvo odvezlo z Chebu notebooky, zájezd do Itálie a několik knih, pro školu pak vybojovalo počítač s monitorem a tiskárnou.

Přehled našich dosavadních umístění

Malá „after“ reportáž

  „Tomáši, máš tu kameru ? Víš, že chtěli, abysme něco natočili!“
  „Do prčic, já ji zapomněl!“
  „No, tak to Ti nezbejvá, než že ji vyhrajete!“

  Je čtvrtek 26.listopadu, něco po poledni, a naše výprava za obhajobou loňského prvenství na chebské dějepisné soutěži právě začíná. I když... Ona začala už dávno. Na jaře vybrat šestici reprezentantů, rozdělit ji po třech na dvě družstva a pak stovky hodin a stovky stránek a stovky obrázků a...

  Ale pojďme zpátky na nádraží! Ze začátku se na nás lepí neuvěřitelná smůla – kromě zapomenuté kamery nám málem ujel v Litoměřicích vlak (na nádraží nešel rozhlas), sklerotický učitel zapomněl ve vlaku do Ústí batoh a ještě jsme až do Teplic museli stát. Kupé jsou plná výpisků o Jiřím z Poděbrad a Jagelloncích a normálním cestujícím musí připadat, že všechny sociologické průzkumy o dnešní mládeži jsou scestné. Martina vede řeči o své tlačence, Tomáš je vegetarián a ostatní něco mezi. Petra záhadně mlčí a učí se...

  V Chebu vystupujeme už za tmy. Vlečeme městem pohár, který je putovní, a musíme ho tudíž po loňském triumfu vrátit.
 „Za co to máte ? Za chlast ?“

  Spíš než nad pokřiky opilců přemýšlíme o tom, jestli si někdo zítra všimne, že jsme pohár ve vlaku odřeli. Nejlíp by bylo ho zase odvézt zpátky!

  Kolem sedmé jsme na hotelu ve Františkových Lázních. Kromě našich knih v něm česky není nic. Gutntág, ábend, bádenmantl. Scházíme se na jednom z pokojů ve snaze ještě něco si zopakovat. V Lukášovi mizí tři piva, Tomášovi musím zabavit půl lahve vína, protože začíná příliš halasit. Skoro se neslyšíme. Maruška s Martinou chtějí mít klid a odcházejí se učit na svůj dvoulůžák. Denisa se vůbec nechce fotit! Petra záhadně mlčí a učí se...

  Minula noc a přišlo jitro, den druhý...

  Ráno máme štěstí. Martina si udělala známosti, a tak nám recepční dává nejen propisky pro štěstí, ale můžeme se svézt i hotelovým „transportérem pro knedlíky“ do Chebu. Chvíli ještě šmajdáme městem a v deset jsme na univerzitě. Asi jde do tuhého...

  V sále už je nabito. Hodně organizátorů, hodně jídla, šedesát družstev. Taky ceny za půl milionu, i když asi ještě za víc... A moře hostů a slavnostní projevy a velkoplošná obrazovka. U guláše v předsálí je atmosféra jakžtakž uvolněná, ale v sále by se dala krájet. Na všech je vidět nervozita. I na nás. Oba naše talismany – bašosaurus i sobíček – jsou už na místě. Petra se záhadně učí do poslední chvíle. Není to znamení ?

  Po prvním kole běžím za našimi. Jednička má pět odpovědí špatně, to je trochu smůla. Zato druhé družstvo, říkejme třeba jen holky, získalo 39 ze 40. Stejně dostávají vynadáno, protože pokaženou odpověď jsem znal i já... A to už je co říct! První kolo byl test, teprve druhé s tvorbou odpovědí má ukázat, co v kom je. Ale zdá se, že i když se pořadatelé snaží držet všechny výsledky pod pokličkou, nemají holky špatně našlápnuto. Občas se na sebe s Maruškou spiklenecky usmějeme. Denisa rozpačitě krčí rameny, Petra využívá každé chvilky a ještě se učí. Naše první družstvo je trochu přepadlé, ale věří, že bude mít dobrý finiš.

  Třetí kolo má rozhodnout. Lze v něm získat prakticky stejný počet bodů, co za zbylá tři kola dohromady. Ale poznej všechny ty erby, hrady, autory knih! Tušíme dobrý výsledek, ale kdo může vědět, jak jsou na tom ostatní ? Přichází poslední kolo. Něco po nás chce Marek Eben, něco Vetchý, něco Svěrák se Smoljakem. Otázky, otázky, otázky. A pak je konec. A porota, kontrolní komise, dozorčí komise. Z počítačů se kouří. Marná je snaha dostat se k zákulisním informacím o výsledcích.

  Ve 14.30 přistupuje manažer chebského gymnázia k mikrofonu. Desátý, devátý, osmý... Dívám se na „naše“ a vidím, že je to dobré, že vědí, že jsou výš. Sedmý, šestý, pátý... Tak jste to dokázali! Bramborová medaile tady není vůbec špatná – Gymnázium Svojsíkova Litoměřice 1, protože znamená nechat za sebou 56 týmů. Ještě asi tři minuty napětí. Bronz i stříbro už jsou rozdané. Zbývá jediné. Uvěřit, že je to pravda... Holky asi ještě notnou chvíli nevěří, ale to už musí dávat rozhovory před kamerami a pózovat fotografům. Stisky rukou, neuvěřitelný chaos a hromada věcí. Proboha, jak to odnesem?

  Vlečeme se k autobusu a s námi štrůdl nosičů, asi polovina organizačního štábu. Pár notebooků, nějaký počítač, monitor, asi dvě tiskárny, několik foťáků, asi padesát kilo knih, točící židli a k tomu všechny naše svršky, batohy, zbytky svačin a pet lahví...

  Z autobusu rozesíláme esemesky, Tomáš dopíjí svou láhev vína. Někdo únavou usíná. Petra se už neučí. Už nemusí. Už si to může vychutnat.

  A ta kamera? Nenatočili jsme nic. Ale udělala to za nás Česká televize. Takže snad za rok. Ale bude to chtít uzel!

Regionální reportáž ČT24 o této soutěži na naleznete zde.

Článek napsal: Mgr. Petr Bašus