Lyžařský kurs v tomto pozdním termínu nevzbuzuje u většiny obyvatel nížiny důvěru v dostatečné množství sněhu. Zkušenost posledních let však ukazuje, že sněhové podmínky v našich nejvyšších horách jsou velmi dobré i na konci března.

  Pec pod Sněžkou je navíc místem s nejpestřejší nabídkou sjezdovek v celých Krkonoších. Na Náchodskou boudu je však třeba se dopravit pěšky z Černého Dolu. Rozbředlý sníh klouže pod nohama, cesta vede pořád do kopce. Ještě že nám zavazadla vyvezou rolbou.

  Lehké mžení, které doprovázelo náš odjezd z Litoměřic, se následující den změnilo ve vytrvalý déšť. Nevlídné počasí, naštěstí, netrvalo dlouho a hned pondělní ráno nás přivítalo sluníčkem. I další dny byly povahou spíše jarní, ale dostatek sněhu i slušná kvalita, nám umožnily, aby se ze studentů rychle stali zdatní sjezdaři.

Fotografie zachytila studenty těsně před odjezdem z Náchodské boudy do Černého Dolu. Tříkilometrový sjezd na lyžích je odměnou za pěší výstup v úvodu kursu.

  Copak o to, jezdit z kopce dolů a nechat se vytáhnout na kopec lanovkou, to není takový problém. Ale co dělat, když si každé odpoledne musíme nazout běžky a pohánět je vlastní silou? A což teprve, když na nich máme ujet 18 kilometrů? Prý výlet ...
Máme na to sice skoro celý den, sluníčko krásně hřeje, ale ...
... a to musíme vylézt až do toho kopce?
... a kdy už tam budeme,
... a kam až jedeme?
... jak na tom někdo může závodit?
... to vůbec nejede…
... ten „hnusnej“ klistr ...
Na Výrovce, cíli naší cesty, nám už je veseleji. Mají tu borůvkové poháry, klobásy, dobrý čaj, preclíky „výráky“ a spoustu dalších dobrot. A hlavně: Domů na Náchodskou je to skoro pořád z kopce!

Na fotografii je záběr z výletu na Výrovku. Po cestě byla lavička, kam si zmožení studenti posedali ...

  Poslední den nám už notně docházejí síly. Odpoledne zkoušíme najít vhodnou výmluvu, abychom nemuseli jít. Puchýře docela zabírají, ale výmluva na průjem ne. A přitom to prý vždy zabralo, stěžuje si jeden ze studentů. Jenomže paní profesorka je neoblomná a zdá se, že nám vidí dál, než do žaludku. Taky nám každé ráno naordinovala rozcvičky a zdravila nás „Dobré ráno“!
Jak může být dobré, když člověk sotva vidí na cestu, nechce se mu ani otevřít oči!
Jak mám pak najít čepici a rukavice a boty a ještě být venku včas?
Ale vlastně to asi bylo docela fajn, nebo ne?